Počkej na moře: Nová kniha spisovatelky a překladatelky Veroniky Opatřilové

Mladý univerzitní student z Göteborgu přijíždí na ostrov Wight u břehů Anglie, aby tam strávil několik měsíců studiem angličtiny. 

Na první pohled se ničím neliší od jiných švédských studentů, kteří se v šedesátých letech 20. století jezdí do Anglie učit cizí jazyk. Brzy po příjezdu potkává o deset let staršího profesora anglické literatury. Poznává, že skrývá stejné tajemství jako on sám, a mezi oběma muži propukne vášnivý milostný vztah, který má navzdory uvolňující se atmosféře konce šedesátých let stále nedozírné následky pro jejich životy. Ačkoliv bylo označení homo­sexuality jako trestného činu v Anglii a Walesu oficiálně zrušeno roku 1967, hrdinové se stále musí potýkat s předsudky a nepochopením svého okolí.

Suverénní próza mladé české autorky je psána poetickým jazykem, který koresponduje s melancholickou atmosférou ostrova Wight. Mořské pobřeží, věčné podzimní mlhy a deště, protagonisté zabalení do deky a popíjející čaj na terase s výhledem na mořskou hladinu.

Zajímavý příběh se odehrává v anglickém prostředí

Jejich příběh nás ovšem zavede také do excentrického Londýna a mondénního Brightonu, kde vládne kosmopolitní atmosféra, hippies a kapely jako Rolling Stones, The Who nebo The Turtles. Tato vlna proletí rovněž ostrovem Wight, spolu s vypravěčem se podíváme i na slavný Isle of Wight Festival do Godshillu, srovnávaný s americkým Woodstockem. Ani to ale není dvěma hlavním hrdinům knihy nic platné. Kdyby karty byly rozdány jinak, možná by jen v ústraní prožili svoji milostnou romanci. Takto se ale jejich příběh stává stále více baladou, která si čtenáře podmaní od první stránky.

O Veronice Opatřilové

Spisovatelku a překladatelku Veroniku Opatřilovou (1986) nikdy nebavila škola, ale bavily ji jazyky, proto studovala španělštinu. Nakonec ji však natolik okouzlilo Švédsko, kde žila, že se stala překladatelkou ze švédštiny. Píše skoro pořád, občas fejetony, někdy povídky a hodně romány. V roce 2021 vyšla její knižní prvotina Ostrov žije, magický příběh o ostrově proměněném v divočinu. Miluje pečení a vůni kardamomu, chodí do lesa, běhá, hodně čte, vykládá tarot a snaží se pěstovat bylinky. Je feministka, queer a empat. Za nejlepší místo pro život považuje ostrov, protože kamkoliv se tam člověk podívá, uvidí moře.

Ukázka z knihy:

Mohlo by to tak zůstat už napořád. Ty a já a brightonské molo za brzkého rána, velcí šedobílí racci kroužící nad našimi hlavami. "Mohlo by to tak už zůstat," řeknu, ale je to spíš otázka než konstatování. Nevím, co odpovíš, možná vůbec nic. Ležím na zádech a hlavou se opírám o tvoje břicho, ty ležíš na písku a díváš se do nebe, prsty mi nezúčastněně projíždíš ve vlasech. "Mohlo by?" zopakuju a tentokrát se už doopravdy ptám, protože co kdyby ano? Co kdyby mohlo a já bych se nikdy 164 nezeptal, nikdy ti nedal najevo, že to je to, co chci. Zůstat s tebou v Brightonu navždy. 

"Ty víš, že ne," řekneš jenom, slyšel jsi mě a já si myslel, že mě neposloucháš, a proto neodpovídáš. Jen jsi hledal ta správná slova odmítnutí. "Vím? Jak to?" protože já nevím. Mohl bych žít natrvalo v Anglii. Hodně lidí zůstane tam, kam se rozhodli odjet studovat, nejdřív jen na chvíli, měsíc se promění v další, a nakonec v rok.

Celý život. Mohl bych. Časy se mění. Ty bys mohl zažádat o místo na místní univerzitě, tvůj bratr by nám mohl pomoct najít si byt. Sám jsi řekl, že tady je možných mnohem víc věcí. Včerejšek byl jedním z důkazů. The Spotted Dog. Klub, co mi vyrazil dech a přivedl mě k otázce, kterou ti teď musím položit. Proč ne, když existuje Spotted Dog, místo, kde se lidé jako my svobodně scházejí a seznamují, pijí pivo, povídají si a tančí? Proč ne, když jsi celou tu dobu o takovém místě věděl? Proč ne, když o tobě ví tvůj bratr, když jsi tady už žil a sám tvrdíš, že jsi měl mnohem víc příležitostí než na našem ostrově? 

Příležitostí být s jinými muži. Být sám sebou. Objevovat, experimentovat. "Proč vlastně ne?" "Můj život je jinde," řekneš líně. Slunce se už vyhouplo nad obzor, celou noc jsme nespali, její větší část jsme strávili v klubu, zbytek na pláži. Teď se ale do našeho příběhu plíží den, ostré slunce, které zatím jen slibuje teplo, moře se přibližuje a mně začíná být zima. V noci to bylo jiné. V noci, kdy jsem ti neviděl do tváře, jen tvoje obrysy v záři pouličních lamp smíchané s tlumeným svitem dorůstajícího měsíce. 

Zvuky se rozléhaly z ulice a odrážely od mola, aby potom dopadly na písek a na vodu a dostaly se až k nám, už trochu zkreslené, nerozluštitelné. Písek ještě sálal trochu tepla, které se na něm usadilo během dne, a tvoje ruce na mém zpoceném těle byly horké a já jsem se nebál, sledoval jsem stíny z osvětleného mola, jak se prolínaly s těmi našimi, tvoje polibky na mém krku, musel jsem 165 chutnat slaně. 

V noci jsme mohli existovat i my. Stejně jako všichni ostatní. Noc je na rozdíl ode dne přívětivá, respektuje nás, možná proto, že jsme sami jako ty stíny, pohybujeme se potichu a snažíme se nebýt vidět, nerozpoznatelní, trochu rozmazaní. Takoví jsme. Ty a já a všichni ostatní z klubu, kam jsi mě vzal. A jedině v noci, jedině za tmy dostanou naše obrysy jasné kontury. Skutečně ožijeme. Najednou jsme ze stejné hmoty jako okolní svět, dokážeme se sebe dotknout, dokážu nahmatat tvoji ruku a položit si ji na srdce. 

Za bílého dne řekneš: "Můj život je jinde," a i když se tvoje kůže ještě dotýká té mé, už mě ten dotek nepálí. Je to najednou tvůj život a vedle něho ten můj, dvě oddělené reality, nejsme jeden, jako jsme byli za noci, schovaní v temnotě brightonského mola. Tvůj život. Je jinde. "Ale bylo by to možné," řeknu ještě a doopravdy to tak nemyslím. V té větě ani není celá moje duše. Pronesu ji jen tak ledabyle, jen protože se mi zdá, že bych ji měl vyslovit, aby sis náhodou nemyslel, že se vzdávám moc snadno, i když jsem to opravdu vzdal už dávno. Možná když začalo svítat. 

"Bylo. Možné je všechno," odpovíš mi stejně ledabyle, snad abych si nemyslel, že nejsi ochotný riskovat, zkoušet všechny možnosti, zacházet do hloubky, kam se nikdo z nás stejně nikdy neodváží. Stisknu ti ruku. V tu chvíli poprvé pomyslím na návrat domů. 

Autor: Petr D. Mráček

Foto: archiv autora

Zpracovala: Andrea Ježková